Vědět jak nejlíp na to je nad všechno světa zlato

Prosinec 2012

Zdánlivě neopětovaná láska

21. prosince 2012 v 10:00 | Ginny W. |  Povídky
Nemohla jsem schopná se na něj pořádně podívat! Nebyla jsem s ním schopná prohodit jediné slovo! S ním… s Harrym Potterem. Miluji ho, on mě ne. Je nejlepší kamarád mého bráchy. Jezdí k nám na prázdniny. Musím to nějak překonat, jenže jak? Nemůžu si pomoct, před ním se šíleně stydím. Musím najít nějaký způsob jak to v sobě zlomit. Vždy nějaká možnost existuje, jen přijít na to jaká. Však já na to příjdu, musím! Když se budu chovat takhle, nikdy si mě nevšimne. Už to mám! Musí začít žárlit. Poradila jsem se s Hermionou jestli je to dobrý nápad, ale o tom žárlení jsem jí samozřejmě neřekla, to by neschválila. Naštěstí se kolem mě motá dost kluků, kterým se líbím, ještě najít někoho, kdo se bude celkem líbit mě. Dlouho jsem přemýšlela, jakého kluka vlastně chci. Někoho velice podobného Harrymu. Harry byl zabouchnutý do Cho. Musela jsem si někoho najít. Ten o mě nestojí. Asi si nejsme souzení. Začala jsem randit s kulkami, ze začátku je trochu rychle střídala, ale pak jsem s nimi chodila déle a déle. Viděla jsem pokrok, už jsem se tak nestyděla. Mohla jsem se s ním bavit jako s kamarádem. V pátém ročníku jsem si všimla, že můj plán vychází. Harry se kolem mě začal motat, já zrovna chodila s Deanem. Nemohla jsem si nedopřát tu podívanou, jak Harry žárlí, já musela žárlit tři roky, ať si to užije, navíc Dean se mi líbil a byla s ním legrace. Navíc s Harrym si začít nemůžu, Ron by mi to nedovolil, i když co mi má on co dovolovat? Rozešla jsem se s Deanem protože mi došlo proč s ním chodím, navíc jsme se stále hádali a mě to ničilo, hádali jsme se, protože on to poznal… Rozhodla jsem se, že pokud vyhrajeme poslední zápas, tak to Harrymu konečně řeknu. Bohužel jsme vyhráli a já své rozhodnutí nechtěla měnit. Šla jsem k Harrymu a on ke mně. Sklonil se a políbil mě. Slova by byla zbytečná. Zmizli jsme jak nejrychleji to šlo (nejsme přece jako můj bratr a Levandule).

My Love

10. prosince 2012 v 14:11 | Hermiona G. |  Povídky
Jak všichni víte, má láska s Ronem nebyla na první pohled. Nevím, kdy se do mě Ron zamiloval, ale já si svou lásku uvědomila ve chvíli, kdy jsem jej po druhé ztratila. Ok tak kecám, bylo to někdy začátkem šestého roku v bradavicích. To jsem poprvé podváděla, použila jsem kouzlo při konkurzu, aby se Ron dostal do famfrpálového týmu, Harry na to přišel, ale nic neřekl. Jenom má radost netrvala dlouho.
Po prvním zápase, který jsme vyhráli, jsem začala hledat Rona, chtěla jsem mu říct, co k němu cítím. Když jsem jej našla, tak se kolem něj ovíjela Levandule. Tehdy se můj svět totálně zhroutil. Můj Ron nebyl můj, jak jsem doufala. Stála jsem jako přimrazená na místě ani nevím jak dlouho. Najednou jsem si to uvědomila. Nemůže se na to dívat, protože mě to ještě více ničí. Musím odsud pryč a to velmi rychle. Uvědomila jsem si, že mě někdo sleduje, ale nezajímalo mě, o koho jde. Vyběhla jsem ze společenské místnosti. Neviděla jsem, kam běžím. Slzy mi tekly proudem. Najednou jsem se ocitla v nějaké učebně, použila jsem kouzlo na vyčarování ptáčků, které jsme se nedávno učili. Najednou jsem cítila, že mě nohy neposlouchají, svezla jsem se na podlahu a ještě více se rozplakala. Najednou se otevřely dveře. Přišel můj nejlepší kamarád Harry. Sedl si ke mně a objal mě. Snažil se mě utěšit, ale nešlo to. Když už jsem pomalu přestávala plakat, opět se otevřely dveře a v nich stál Ron, který držel za ruku Levanduli. Levandule něco říkala, ale nedokázala jsem přes další vlny své hysterie pochytit co. Najednou Levandule šla za dveře a Ron směrem k nám. Vypadal jako by se chtěl zeptat co se děje. To jsem nemohla dopustit. Najednou se ve mně vzbudil vztek. Vystřelilo ze mě kouzlo Opugno, kterým jsem ptáčky poštvala proti Ronovi. Ten nechápal co se děje. Ovšem to nemohl chápat asi ani Harry. Chvíli po té co Ron šel někam s Levandulí, utekla jsem na jediné místo, kde jsem se cítila celkem dobře, do Knihovny. Byla jsem tam až do zavírací doby. Po té se mi podařilo projít hned do ložnice, bojovala jsem na schodišti s myšlenkou zaklít Levanduli. Nedokázala jsem svou touhu potlačit, naštěstí tam nebyla. Byla jsem tam první, přesto jsem si zatáhla závěsy, převlékla se a snažila usnout. Dlouho se mi to nedařilo. Nemohla jsem Rona dostat z hlavy. Dlouho do noci jsem brečela, ale přesto jsem usnula před příchodem ostatních (oslava trvala celkem dlouho).
Ráno jsem se probudila jako první. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a lekla se sama sebe. Tak jsem se nemohla ukázat před lidmi. Vytáhla jsem svůj záchranný kufřík, který jsem kdysi moc nepoužívala. Kufřík s make-upem, musela jsem se upravit, ať vypadám aspoň trochu jako člověk. Ten týden byl pro mě utrpením. Trávila jsem veškerý volný čas učením, učila jsem se v knihovně, nebo ložnici. Ve společenské místnosti totiž byl totiž Ron s Levandulí a líbali se. Na to jsem se nebyla schopná dívat. Na to nemám energii. Ničí mě to. Všichni to vědí, co k němu cítím, doufám ale, že on to neví.
Dlouhou dobu trvalo, než jsem se s ním dokázala zase bavit. Ale nakonec jsem to v sobě překousla. Přestala jsem se snažit mu ublížit tak jako on ublížil mě, nemělo to totiž cenu. Stále jsem se vždy vytratila, když se objevila Levandule. Ale hvězdy se na mě usmály. Po Ronově otravě jak jsme čekali na ošetřovně, jak se probere. První co řekl, když se začal probírat, bylo mé jméno, nechali mě tam s ním samotnou. Byla jsem tak šťastná jako už dlouho ne, nedokázala to zkazit ani naštvaná Levandule. Ron s Levandulí se rozešli. Vrátilo mi to štěstí do života. Jak to bylo dále to už asi víte.